Při lezení není bariér – lezení je i pro handicapované. Nevěříte? Přijdtě se přesvědčit sami.
Zpráva z lezeckých dnů se zdravotně znevýhodněnými kamarády z Medou z.s.
Lezení pro děti se specifickými disfunkcemi
“K lezení se naše rodina dostala na doporučení neurologa. A teď lezou oba naši synové a táta je jim za patami.
Různé neurology jsme začali navštěvovat od synových tří let, kdy mu byl diagnostikován vrozený centrální hypotonický syndrom (zjednodušeně celková svalová ochablost). V pěti letech jsme se dostali k neurologovi, který začal řešit špatně „nahozené“ dráhy pohybu reflexní terapií. Pan doktor nám pomaloval Pepíka fixkou a od té doby ho soustavně mučíme mačkáním dvojic namalovaných bodů, které se časem různě mění, podle toho jak roste a vyspívá. Když pan doktor uznal, že už máme za sebou první fázi „rovnání“ Pepy, nadhodil nám výhody lezení. Mezi výhody patří propojování drah pohybu, posilování celého těla a pomoc při práci se zkříženou lateralitou, kterou Pepa také dostal do vínku.
V té době bylo Pepovi šest a bratrovi Toníkovi čtyři roky a bylo nám jasné, že musí lézt oba a že potřebujeme někoho, kdo se Pepíkových dispozic nezalekne a bude přístupný individuálním lekcím s oběma hochy. Po krátkém googlování jsme našli Bimbošku a velmi rychle jsme se domluvili na první lekci. Pro Bimbošku bylo naše zadání novinka, neboť s dětmi s omezenými pohybovými možnostmi doposud nepracovala, ale nezalekla se a velmi rychle pochopila jak na Pepíka jít. V začátcích využívala všechny osvědčené prostředky (včetně sladkostí za odměnu) a po několika lekcích bylo jasné, že našeho dozoru nad hochy není potřeba. Bimboška má autoritu, dlouholetou praxi a přátelský vztah k dětem.
V průběhu lekcí nudící se rodič postupně odkoukal proces jištění, což umožnilo, že se kluci už nemuseli v lezení střídat, ale mohli lézt souběžně, což občas přineslo další motivaci ve formě přirozené bratrské soutěživosti…
Po několika “společných” hodinách se rodič odvážil na samostatné vedení hodin a postupně jsme služby Bimbošky omezili a začali jsme využívat pozvání na lezení o víkendech v Pozitivní efekt lezení na Pepův pohybový aparát jsme pozorovali velmi rychle, zejména při reflexní terapii kdy jsme sledovali, jak jednotlivé svalové skupiny doslova rostly před očima. Pozorovali jsme i zlepšení i při Pepově pohybové koordinaci. Zlomovým okamžikem pro nás byla Bimboščina výzva jet na lezecký letní týdenní tábor, který nám všem umožnil nám do lezení proniknout mnohem dál. Zatímco mladší Toník leze více na pohodu, intuitivně a v krizových okamžicích občas předčasně hází flintu do žita, u Pepy se projevuje větší vytrvalost, ale také technika. Možná i proto si na Táboře vysloužil “homáčskou nálepku”.
V lezení chceme pokračovat i do budoucna, trénovat cvakání a postupně přejít do režimu, kdy se kluci budou navzájem jistit.”
Před rokem jsem do oddílu přijala dalšího kluka s pohybovými a psychickými problémy. Níže je popsán jeho příběh.
“Náš Hubert je postižen lehčí formou DMO – dětské mozkové obrny. Opakovaně se léčil v lázních na doporučení neurologa (svalové napětí zejména v dolních končetinách, chůze po špičkách) a také trpí lehkou mentální retardací a navštěvuje speciální školu s individuálním vzdělávacím plánem.
Kurzy lezení podle našeho názoru velice pomáhají Bertíkovi vyrovnat se s jeho hendikepem. Od doby co leze, pozorujeme významné zvýšení obratnosti (koordinace), smyslu pro rovnováhu a celkové posílení. Za velice významné považujeme i zlepšení koncentrace, jelikož ve stěně musí jet celou dobu ‘na maximum’. A v neposlední řadě je Bertík spokojený v tolerantním týmu lezců všech věkových kategorií, kde ‘inkluze’ je tak samozřejmá, že ji nikdo ani neřeší. Koneckonců, vždycky někdo leze pětky a někdo osmičky – a Bertík už také dávno neleze “po všech barvách”, jako když začínal. Dnes (v devíti letech) už může pod dozorem i jistit…..”